Podívejte se na dokument režisérky Ley Surovcové, který mapuje nastudování legendárního muzikálu West Side Story v prostorách Věznice Příbram a Světlá nad Sázavou. Dokument můžete sledovat zda na stránkách České televize.
Více aktualit
Desátý ročník Yellow Ribbon Run odstartuje ve Věznici Příbram. Hlavní akce přinese novinky pro veřejnost a nová partnerství.
Příbram/Praha, 20. března 2025 – Jubilejní 10. ročník Yellow Ribbon Run (YRR), běhu za integraci lidí s trestní minulostí, slavnostně odstartuje ve Věznici Příbram. Letošní ročník bude tematicky zaměřený na rodiny, a to nejen ty tradiční, ale také komunitu Yellow Ribbon. Akce se zúčastní zástupci státní správy, neziskového sektoru, firem i VIP hosté, kteří podpoří běžce ve výkonu trestu, jejich rodiny a děti. Hlavní závod pro veřejnost proběhne 10. června 2025 v Oboře Hvězda v Praze, a mimo běhu pro aktivní běžce přinese několik novinek včetně tzv. fanwalku pro pěší fanoušky. Záštitu desátému ročníku poskytla městská část Praha 6, Ministerstvo spravedlnosti ČR a Kancelář prezidenta republiky ČR.
Yellow Ribbon Run je symbolem podpory osob s trestní minulostí na jejich cestě k novému začátku.
Důležitou součástí je i běh Connecting Hearts Children Race, který ve spolupráci s nadací Connecting Hearts společnosti Telio umožní dětem do 15 let běžet zdarma. Stejně tak mají i letos bezplatnou registraci běžci s trestní minulostí.
Nová partnerství posilují podporu druhých šancí
Jubilejní ročník přináší také nová silná partnerství:
A - GIGA navýšila svou podporu a zároveň inspirovala společnost Centropol, která se stala novým partnerem Yellow Ribbon Run.
VOLONTÉ CZECH se k běhu připojuje s projektem VOL bez neviditelných obětí, který se zaměřuje na děti vězněných rodičů a jejich podporu.
Telio a její nadace Connecting Hearts rozšiřují podporu běhu Connecting Hearts Children Race.
Co o Yellow Ribbon Run říkají jeho tvůrci a partneři?
Gabriela Slováková, iniciátorka Yellow Ribbon Run:
„Za deset let se nám podařilo vybudovat tradici, která pomáhá měnit pohled na lidi s trestní minulostí. Jsme hrdí na to, že letos běh propojuje ještě více lidí – od firemních partnerů až po děti vězněných rodičů. A hlavně, že dál roste a inspiruje další evropské země.“
Barbora Černošková, patronka dětí vězněných rodičů:
„Děti vězněných rodičů často nesou stigma, které si nezaslouží. Díky projektům jako Yellow Ribbon Run a letos Connecting Hearts Children Race jim dáváme možnost být součástí něčeho pozitivního a dostat podporu, kterou potřebují.“
Petr Čtvrtníček, herec a dlouholetý podporovatel Yellow Ribbon Run:
„Yellow Ribbon Run není jen o běhu, ale hlavně o lidech, kteří si zaslouží druhou šanci. Každý z nás někdy udělal chybu, ale důležité je dostat možnost ji napravit. Proto jsem hrdý, že můžu být součástí této iniciativy a podpořit ty, kteří se snaží změnit svůj život.“
Petr Červený, ředitel Věznice Příbram:
„Jsme hrdí, že právě ve Věznici Příbram můžeme zahájit jubilejní 10. ročník Yellow Ribbon Run. Tato akce dává našim odsouzeným nejen možnost sportovat, ale především šanci ukázat, že jsou připraveni na změnu. Podpora druhých šancí je klíčová pro snižování recidivy a lepší reintegraci odsouzených do společnosti.“
Věra Babišová, A - GIGA:
„Podpora Yellow Ribbon Run je pro nás přirozenou volbou. Vidíme, že dává smysl a mění životy. Jsme rádi, že jsme letos mohli inspirovat k zapojení i další firmu, Centropol, a věříme, že se k nám do budoucna přidají i další.“
Zuzana Bejo, VOLONTÉ CZECH:
„Děti vězněných rodičů jsou často neviditelnými oběťmi trestné činnosti. Naše partnerství s Yellow Ribbon Run nám umožňuje je podpořit a šířit osvětu o jejich potřebách i možnostech pomoci.“
Zoran Bartek, marketingový ředitel Českého olympijského výboru:
„Sport má obrovskou sílu spojovat lidi a bourat bariéry. Yellow Ribbon Run je skvělým příkladem toho, jak běh může pomoci nejen jednotlivcům, ale celé společnosti. Jsem rád, že mohu pomoci úspěchu této inspirativní akce.“
Yellow Ribbon Run pokračuje ve své misi bořit předsudky a otevírat dveře k novým šancím. Připojte se i vy 10. června 2025 v Oboře Hvězda v Praze a běžte s námi za změnu!
.jpeg)
Náš nový vizuální styl zaujal i Czechdesign.cz
Naše vizuální identita pro Yellow Ribbon Run se objevila v prestižním výběru Grafická sklizeň na webu Czechdesign.cz, kde byly představeny nejpovedenější a nejzajímavější vizuály a loga letošní zimy. Děkujeme hlavně Vaněk.Studio za skvělou spolupráci.
Nezapomeňte, že už v červnu proběhne jubilejní 10. ročník Yellow Ribbon Run 2025! Registrace jsou již otevřeny a vy se můžete přidat k těm, kteří běží pro lepší budoucnost.
Změna je možná! Ale není zadarmo
Jmenuji se Miroslav Brázdil, je mi čtyřicet čtyři let, mám za sebou léta drogové závislosti, kriminality. Života na ulici, vězení … Dnes se snažím vyrovnat se svojí minulostí, začlenit se opět do civilní společnosti, žít plnohodnotný život v souladu se zákonem, pracuji, podrobil jsem se terapii …
Narodil jsem se v roce 1980 v Kroměříži a dětství jsem strávil v malém městečku Kvasice na Kroměřížsku. Rodinná situace byla komplikovaná. Z různých několika manželství obou rodičů mám pět bratrů a tři sestry.
Maminka odešla od mého otce, když mi byl rok a půl a jako jediné dítě jsem zůstal v péči otce. Ten se sice snažil založit novou rodinu, ale po několika neúspěšných pokusech mu zbyl už jenom alkohol. Nejčastěji jsem byl u své babičky, která o mě pečovala. Byla tělesně postižená, válečný poškozenec z 2. světové války. V mých deseti letech otec utrpěl vážný úraz, přestal chodit a musela se i o něj starat babička. Otec naplno propadl alkoholismu a doslova se upil k smrti, když mi bylo dvanáct let.
Maminka byla tělesně postižená od narození, žila ve stejném městě, měl jsem možnost ji navštěvovat, ale rodinná situace byla neutěšená. Po krachu svého druhého manželství se ocitla v chudobě a zároveň vychovávala mou sestru a dva bratry.
Já jsem žil s babičkou až do patnácti let, kdy zemřela. Měl jsem přejít do péče matky, ale ve skutečnosti jsem už hledal cesty z domova pryč. Bylo mi teprve čtrnáct, když jsem poprvé odešel do Prahy na zkušenou.
V Praze jsem se dal do party dětí na ulici, dětí na útěku z domova nebo z ústavů. Potloukali jsme se městem a bylo to jedno veliké dobrodružství. Poprvé jsem se dostal do kontaktu s drogami. V patnácti letech jsem natrvalo odešel z domova a skrýval se v Praze. Takové děcko nemá moc možností - kriminalita, prostituce, drogy...
Zhruba do osmnácti let se mi dařilo proplouvat, dostal jsem se na čas do zahraničí, experimentoval s tvrdými drogami, páchal drobnou kriminalitu. Tehdy jsem neviděl dál než do dalšího dne, a i to byl velmi mlhavý výhled. V devatenácti, na ulici, bez domova, závislý na injekčním užívání pervitinu, jsem si uvědomil, že je můj život těžce v háji. Našel jsem se v partě mladistvých narkomanů, kteří kradli po obchodních domech v Praze. Ale brzy jsem měl jako mladý dospělý opravdové problémy se zákonem.
Poprvé jsem se do vězení dostal ve svých jednadvaceti letech, trest byl krátký - čtyři měsíce. Záhy následoval další, půl roku, a měsíc po propuštění opět dalšího půlroku. Začala se roztáčet spirála majetkové kriminality, recidivy a opakujících se trestů.
Ani nevím, jak jsem dokázal být v kontaktu s rodinou, občas jsem maminku navštívil na Moravě, ale čím těžší a komplikovanější životní situaci jsem si způsobil, tím byly mé návštěvy a kontakt s rodinou řidší. Až jsme si třeba i na několik let zmizeli ze zřetele. To je věc, které lituji nejvíc, že jsme se tak odcizili, že ani ta rodina mezi námi nebyla pojítkem.
Dostal jsem se do soukolí vězeňské péče a musím přiznat, že byly okamžiky, kdy jsem byl rád, že jsem skončil ve vězení, a ne třeba na patologii. Je pravda, že když teď sepisuji tento svůj příběh, je to velice smutné čtení, ale byly i světlé okamžiky a chvíle, na kterých se později dalo začít budovat nový život, a díky kterým je možné dnes stát svojí minulosti tváří v tvář. Slyšel jsem mnohokrát od druhých nebo od spoluvězňů, jak jsou na to či ono hrdí, jak jsou hrdí na to, kdo skutečně jsou. Sám za sebe musím říct, že patřím k těm, kteří jsou na sebe hrdí méně. Na to, kým jsem byl a co jsem dělal.
To, že dnes píšu tento svůj příběh, ale znamená, že se něco muselo stát, něco ve mě se muselo změnit. Já jsem se změnil, něco muselo zabrat a zafungovat, ale trvalo to mnoho let.
V roce 2018 jsem se ocitl ve Věznici Vinařice, bylo mi třicet osm let. Byl jsem ve výkonu trestu snad po dvanácté a věděl jsem, že tři roky si budu muset tvrdě odsedět. Ale stále se mi chtělo něco udělat se svým životem.
Vybavuje se mi rozhovor s Kaplanem věznice, který se mě zeptal, kdy jsem byl naposledy šťastný. Ta myšlenka se mi dlouho vracela hlavně proto, že jsem na to neměl odpověď. Uvědomil jsem si, že vůbec nejsem ve svém životě šťastný a to bylo jako prozření.
Rozhodl jsem se získat ve vězení místo operátora a nastoupit do call-centra firmy A-Giga s.r.o. Procházel jsem školením, získal rekvalifikační osvědčení. Po roce, kdy jsem se vypracoval mezi deset nejúspěšnějších operátorů, jsem byl osloven, jestli mám zájem o terapeutický komunitní program KEMP ve Vinařicích.
Tento program je primárně určen odsouzeným poprvé ve výkonu trestu, ale já jsem dostal příležitost. Uvědomil jsem si, že je to šance na změnu, péče, kterou jsem dřív neměl, a v podstatě druhá šance. Největší dojem ve mně zanechaly speciální projekty - GLM (Good Life Models), kde jsme zpracovávali příčiny vlastní trestné činnosti, a Building Bridges, setkání pachatelů s oběťmi trestných činů.
To všechno mělo vliv na změnu v mém životě, měli jsme pravidelnou adiktologickou péči a byli jsme seznamování s možnostmi a způsoby, kterými systém pomáhá lidem s problémem závislosti a další …
Jedním z nejdůležitějších programů pro zaměstnance A-Giga je Doprovázení od neziskové organizace Šance PRO, projekt, který řeší již během výkonu trestu sociální, rodinné a pracovní záležitosti před propuštěním. Já jsem ale chtěl začít sám podle sebe. Za tři roky jsem si našetřil dvacet tisíc a myslel jsem, že to je dostatečný základ. Odmítl jsem nabízenou pomoc, pracovní místo i ubytování. Lhal jsem sám sobě a kdesi ve skrytu duše už jsem přesně věděl, kam se po propuštění vydám se svými penězi, ale to jsem si neuměl přiznat.
Ještě si vzpomínám, co mi díky Bohu nakonec pevně utkvělo v paměti, a to je slogan programu Doprovázení.
,,Když uděláte chybu, přijďte za námi a přiznejte si to a dokud budete chtít chybu řešit, dostanete pomoc, když nebudete lhát a budete se k nám chovat jako k lidem, nikdy se neobrátíme zády. ,,
S dvaceti tisíci jsem dojel do Prahy k nejbližšímu dealerovi drog. Po několika dnech jsem se našel v jiném městě, spal ve stanu u řeky Labe. Nakonec naprosto bez prostředků jsem se vydal zpět do Prahy, kde mě našla policejní hlídka. Bylo zjištěno, že mám stále platný zákaz pobytu na území Prahy a následovala nových pět měsíců natvrdo do vězení. Moje svoboda a velké plány trvaly přesně dva měsíce.
Uvědomil jsem si, že musím zaujmout nekompromisní postoj. Během těch pěti měsíců ve výkonu trestu jsem si dojednal nástup do ústavní léčby závislosti v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích a následný pobyt v terapeutické komunitě Kladno Dubí. Začal jsem opět komunikovat s A-Gigou a tentokrát jsem to dodržel.
Dnes mohu říct, že mám za sebou půlroční tvrdý dril v léčebně, přestal jsem tam po třiceti letech kouřit a začal místo toho běhat. Prošel jsem desetiměsíčním terapeutickým programem v komunitě Zařízení Sociální Intervence v Kladně Dubí. Už více než osm měsíců pracuji u společnosti A-Giga s.r.o, tentokrát v civilním životě, dostal jsem zodpovědnější práci.
Pokračuji v doléčovacím ambulantním programu, bydlím v chráněném bytě a připravuji se na samostatný život. Mám stálé zaměstnání, skvělý kolektiv kolegů. Byli jsme účastníky běhu se žlutou stužkou (Yellow Ribbon Run).
Procházím důležitým stabilizačním obdobím. Žiji v pravidlech chráněného bydlení, jsem v kontaktu s rodinou, splácím dluhy, sportuji. Respektuji soudem nařízený zákaz pobytu v Praze, který se mi v minulosti stal příčinou několika trestních stíhání.
Dlouhodobou abstinencí a řádným životem se kvalita života zvýší. A to je nejspíš to, co prožívám - vyšší kvalitu života. Zlepšení vztahů v rodině, láska a společné chvíle, které spolu opět prožíváme, a také osobní chvíle, kdy je mi dobře, kdysi říkám, tak tohle je dotek štěstí...
Je spousta věcí, které opravdu nezměním, nejde vrátit čas. Jsou věci, se kterými se učím žít. Ale mám dnes více možností a určitou svobodu, jak naložit se svojí budoucností.
A závěrem, to nejdůležitější je být otevřený tomu, co život přináší, a přitom pevný ve svém postoji. To, co přesně vím, je, co se stane, když selžu. Ale to neznámé, co mě čeká, to v sobě překonávám, protože to je ta změna. Změna je možná! Ale není zadarmo.
Sepsáno 8/2024
M. Brázdil je dnes (2025) zaměstnancem A-Giga v civilním životě 15 měsíců.