Příběh Kristiny

Jmenuji se Kristina a ve vězení jsem se ocitla celkem dvakrát. Poprvé se tak stalo v roce 2012, ale to jsem se i s vazbou zdržela za vězeňskými zdmi jen tři měsíce.  Druhý trest už ale pro mě byl opravdu trestem a také  jsem v něm měla o dost víc prostoru vše přehodnotit. Ve vězení jsem strávila 28 měsíců. Celkový trest byl 34 měsíců, ale při druhé žádosti o podmíněné propuštění mi už soud dal příležitost.

Svůj pobyt jsem, v rámci možností, pojala aktivně.  Co nejvíce jsem se zaměstnávala aktivitami – terapeutickými, komponovaným programem a především sportovními. Terapie byly o příbězích dalších odsouzených, které se sebou chtěly pracovat. Kolektivně jsme vše zhodnotily a názory terapeuta nám pomáhaly se na situace dívat i z jiné stránky. Ke komponovanému programu jsem se dostala až déle. Ten spočíval v prevenci pro základní školy. Brala jsem to jako určitou kompenzaci za to, kolik lidí jsem já negativně ovlivnila a seznámila s drogovým životem.

Celé to začalo v mých šestnácti letech. V tu dobu jsem věděla o marihuaně, nikoli o pervitinu. Přivedl mě k němu můj nový přítel. Po několika měsících ho za distribuci odsoudili. Já stihla poznat lidi se stejnými zájmy,  takže jsem se už orientovala sama. Užívání bylo někdy  více, někdy méně. Několikrát i pár měsíců abstinence. Nicméně v jednadvaceti letech jsem se podívala za mříže za distribuci pervitinu. Mělo to být na 14 měsíců, ale jak už jsem zmiňovala, po 3 měsících mě propustili.  Po propuštění jsem vydržela 2,5 roku žít relativně spořádaným životem a bez drog. Pak jsem se ale odhodlala zajít na vyhlášenou párty a tam jsem vše pokazila a znovu pervitin užila. Časem se užívání stupňovalo, začala jsem pracovat v nonstopu, naučila jsem se ještě mnohem víc.  Drogy jsem nechala „vařit“ v domě, který jsem si pronajímala, a sama jsem se je učila vyrábět.

Rodina se mi snažila pomoct, ale já za nimi zavítala jen v úzkých.  Nadělala jsem si dluhy, začala hrát automaty a šlo to se mnou, jak se říká, od desíti k pěti. Těsně před 25. narozeninami mě opět neminul trest, za distribuci.

To byl můj příběh, kterým jsem se snažila varovat a odradit.

Dál ale k mojí nejoblíbenější aktivitě: stal se jí sport, kterému se věnuji dodnes. Ve věznici jsem nevíce tíhla k běhu. Z počátku to bylo oproštění, povznesení se a vyčištění hlavy. Pak jsem dostala příležitost být zasvěcena do projektu Yellow Ribbon Run. Mám v hlavě příběh o žlutých stužkách na stromě pro muže vracejícího se z vězení. Písničku od skupiny Wseďe z Kuřimi. A také hotel Hilton v Praze a „Pohovory nanečisto“ s RUBIKONem a následně běžecké tréninky Prahou.

Tohle vše se pak znásobilo v den, kdy se závod běžel. Ta spousta lidí v černém tričku se žlutou stužkou, kteří nezavrhují, ale podporují. Rok od roku jich bylo víc a víc. Potkala jsem se tam s vězni a vězenkyněmi, kteří byli stále v trestu, nebo už měli po něm. Vzpomínám na odsouzenou, která ve věznici neběhala, ale po propuštění tam byla a běžela. Překvapilo mě to a hlavně potěšilo. Co se mě týče, tak za Žlutou stužku poběžím vždy ráda, a to i s mým partnerem, který má k YRR také vztah, jelikož byl sám ve vězení.

Nyní jsem na svobodě 30 měsíců a přítel 26. Za dobu, co jsme spolu, jsme oba zvládli zaplatit veškeré dluhy, pronajmout si dům se zahradou, našetřit na auto, ale ta nejdůležitější a největší radost pro nás je naše roční dcera. Je velká pravda, že oba máme pevné rodinné zázemí, tudíž náš start nebyl úplně nejnáročnější, spousta lidí je na tom hůř.

Aktuálně oba prožíváme a máme to, po čem jsme ve výkonu trestu začali toužit. Proto mi motto UTEČ PŘEDSUDKŮM dnes dává ještě větší smysl, než tehdy.