Příběhy našich běžců – Dalibor 2020

Daliborovi je 45 let. Vyrůstal v úplné rodině, vyučil se automechanikem a začal podnikat. Pak ale přišlo osobní selhání a on byl odsouzen za krácení daní.

„Po nástupu do výkonu trestu jsem si plně uvědomil, co znamená ztráta svobody a odloučení od rodiny. Rodina mě však, i přes toto všechno, neopustila a stále mě podporuje. A já přemýšlím nad tím, jak ztracené roky všem svým blízkým vynahradím. Nejvíce mě trápí, že můj syn vyrůstá bez táty.“

V roce 2019 začal Dalibor v kuřimské věznici trénovat a ještě ve výkonu trestu běžel štafetu na 4. ročníku Yellow Ribbon Run na pražském Výstavišti.

„Přemýšlím i o tom, jak po výkonu trestu seženu práci. Myslím, že na člověka se záznamem v rejstříku trestů nikdo nečeká s otevřenou náručí. Proto jsem ani minutu neváhal se zapojením do Běhu se žlutou stužkou. Doufám, že pomohu změnit názor spoluobčanů na nás trestané – že jsou mezi námi i slušní a normální lidé, kteří v životě chybovali.“

Yellow Ribbon Runu zůstává Dalibor věrný i letos a přestože se kvůli druhé vlně epidemie COVID-19 nemůže přímo zúčastnit říjnového závodu, pilně trénuje se žlutou stužkou na hrudi.

„Jezdíme pracovat mimo věznici a dostali jsme také povolení trénovat venku v rámci pracovní činnosti. Město nás v tom podporuje, s naší paní ředitelkou Slovákovou se domluvili, že když něco uděláme rychleji a zbyde nějaká půlhodinka, hodinka, tak nás pustí běhat na stadion. Nebo si odběháme trénink po cyklostezkách.“

Běhání Dalibor „objevil“ až ve vězení. Sport pro něj neznamená jen vyplavené endorfiny, které mu v rámci možností zpříjemňují výkon trestu, ale sehrál roli i v jeho přemýšlení o tom, co je v životě opravdu důležité.

„Já jsem sportoval, s klukama jsme si zahráli fotbálek nebo tenis, ale neběhal jsem. Věnoval jsem se práci, vydělávání peněz, který mě pak dohnaly sem do výkonu trestu. Mezitím jsem ty hodnoty předělal, zjistil jsem, že peníze nejsou úplně důležitý. Sport mě strašně nabíjí a určitě se tomu chcu věnovat i potom. Člověk si udělá půlhodinky čas každý den. A kdo řekne, že nemá čas alespoň jednou týdně se proběhnout, tak se mu nechce.“

Nejvíc Daliborovi chybí jeho syn. Opatření proti šíření koronaviru mu vzalo možnost navštěvovat rodinu v rámci „opušťáku“ nebo přerušení trestu. Pomohlo, že věznice zvýšila odsouzeným limity na telefonování.

„Naštěstí to kluk bere sportovně, počítá roky, kdy taťka přijde, řekne mi, co měl k večeři, co měl k jídlu, co hraje za hry a kde byl na kole a takový věci. Já už se těším, až to bude za mnou a budu se věnovat klukovi, musím splatit těch 9 let času, které jsem mu jaksi ukradl, nebo jak se to nazve, nejlépe pravým jménem. Tak dám tuhle žlutou stužku, pak ještě příští rok… Podám si žádost o podmíněné propuštění, až budu mít odsezené 2/3 trestu, pak záleží na soudci a státním zástupci, jestli to klapne, nebo ne. Dluhy naštěstí nemám, tak je to prostě všechno v cajku. Snad.“